Proslavila ji filmová role zdravotní sestřičky. Její zatím poslední rolí je domácí pečovatelka.
Začněme rolí domácí pečovatelky, hlavní postavy filmu režiséra Slávka Horáka Domácí péče. Co je hlavní myšlenkou tohoto filmu, jaký má příběh?
Slávek Horák se nechal inspirovat příběhem vlastní maminky, hlavně její profesí a zážitky z každodenní péče o pacienty. Hlavní filmová postava, kterou hraju, se jmenuje Vlasta, stejně jako Slávkova maminka, ale já jim oběma říkám Vlastička, protože jsem si je obě zamilovala. A kdyby ještě dnes, dva měsíce po natáčení, někdo na ulici zavolal „Vlasti,“ tak se otočím. Už když jsem četla scénář, říkala jsem si: tak tohle je role přesně pro mě. Ten příběh je tak ze života a tak mě nadchnul, že jsem se u něj střídavě smála i plakala. A takový je i život - tragikomický.
Film bude mít premiéru v polovině tohoto roku. Považujete roli domácí pečovatelky za jakýsi comeback kdysi úspěšné sestřičky?
Pokud myslíte návrat k mé první zdravotní sestřičce, Marii Sahulové z filmu Sestřičky, tak by bylo krásné, kdyby to dopadlo tak dobře jako před lety. Protože to byl obrovský sukces a třicet let ten film lidi milují. Kdyby si takhle zamilovali i tuhle moji filmovou Vlastičku a naši „Domácí péči“, ať se to klidně stane na dalších třicet let rolí, kterou si budou diváci v souvislosti se mnou pamatovat nejvíc. Jinak ale tahle zdravotní sestra pro domácí péči je v podstatě mojí třetí podobnou rolí. Devět let po Sestřičkách jsem hrála ještě sestřičku Alenku neboli „Pipku“ ve filmu Městem chodí Mikuláš, s úžasným Pepíkem Abrhámem a Eliškou Balzerovou.
Sestřičky - uprostřed sestřička Marie Sahulová
Sestřičky - s Jiřinou Jiráskovou
.jpg)
Městem chodí Mikuláš - sestřička Alenka (Pipka)
Normal 0 21 false false false CS X-NONE X-NONE
V čem si je Vlastička s dvěma předchozími sestřičkami podobná a v čem se naopak liší?
Jsou si podobné pouze profesně a tím, že je hraje stejná herečka, tedy já. Sestřička Marie pracuje v nemocnici, na středisku a občas vyráží s babi do terénu. Sestřička Alenka pracuje v nemocnici a Vlastička je zdravotní sestra pro domácí péči, takže navštěvuje pacienty doma.
Pak se ale taky samozřejmě liší věkem, do kterého jsem zestárla. Nebo spíš dozrála? A také tím, že zatímco první dvě sestřičky mají slušivou, sesterskou uniformu, ta třetí ji nemá. Proto jsme vymysleli jako její hlavní znak dvě velké brašny. Chodila jsem s nimi tak často, a nejvíc v dešti, že už jsem se ptala režiséra, jestli ten film nepřejmenujeme na „Brašny v dešti.“ Byla jsem s nimi tak srostlá, že jsem pak po natáčení málem odjela nejen se svým kufrem, ale i s těmi brašnami.
Domácí péče - pečovatelka Vlastička a její brašny
Umíte si představit, že byste povolání zdravotní sestry nebo pečovatelky vykonávala i jako své hlavní zaměstnání?
Ne, nejsem na to moc šikovná, a kromě toho, je to velmi náročná profese. Mám k lékařům a zdravotním sestrám obdiv a úctu. Zvlášť k těm, kteří zvládnou i po letech tak náročné práce být hluboce lidští. A dobrá zdravotní sestra má pro pacienta i dobré slovo.
Normal 0 21 false false false CS X-NONE X-NONE Když jsme domlouvaly rozhovor, tak jste mi řekla, že jste se právě vrátila z Brna. Co jste tam dělala?
Třetím rokem jezdím do Brna studovat psychoterapii. Stávalo se mi a stále stává, že jsem se s někým zapovídala, ať už to bylo v restauraci, někde na zastávce nebo v parku, a během pěti minut mi ten člověk odvyprávěl kus svého soukromí, včetně nejintimnějších záležitostí. Pravděpodobně vzbuzuji v lidech důvěru. Můžu je vyslechnout, ale zásadně neudílím rady, zvlášť ne ty nevyžádané. A tak jsem hledala způsob jak pomoct a neuškodit.
Pomohla jste vlastně i sama sobě…
Ano. Prošla jsem tříletým sebezkušenostním výcvikem, takže jsem se hodně dozvěděla a stále dozvídám i o sobě. Žiju sama se sebou daleko lépe než kdy předtím, a stále se učím. Doufám, že v budoucnu budu v tomhle ohledu nápomocna i ostatním. Držím se také úsloví žít a nechat žít. V mém případě tedy ještě platí: nechat žít sama sebe.
Když jste před lety prožívala těžké období, kdo nebo co pro vás bylo nejsilnější motivací k tomu, abyste se znovu postavila na nohy?
Už jsem to v podstatě řekla. Nejsilnější motivací pro mě bylo přežít. A když už jsem se rozhodla, že to přežiju, tak jsem se taky neskromně rozhodla, že chci žít hezky. To, že jsem chtěla být zdravá i proto, abych se mohla postarat o svoje dítě, to je samozřejmé. Mimochodem tohle všechno popisuji ve své knize, která vyjde koncem dubna a kde se toho čtenáři o mně, o mé rodině, o mé práci, a vůbec o životě, dozví mnohem víc.
Alena Mihulová v současnosti
Máte dceru Karolínu. Když se narodila, vašemu manželovi Karlu Kachyňovi bylo už sedmdesát, viďte?
Ano, manželovi bylo v té době sedmdesát, mně dvacet devět. Jednou mi Jiřina Jirásková vyprávěla, jak byl Karel na tu naši holku pyšný. Ukazoval jí fotku Karolíny a říkal: „No podívej se na ty oči, na to klenuté obočí, no celá já… A podívej se na tu dlouhou lebku, to je známka inteligence, to má taky po mně.“ Takže zatímco já jsem po porodu prohlížela, jestli má na rukou i na nohou všechny prstíky, tak jeho první věta byla: „Ta má ale krásně klenutý obočí.“ A měl pravdu, Karolka je celý tatínek. Teď je jí dvacet a je v prvním ročníku na FAMO v Písku, na režii.
s manželem, režisérem Karlem Kachyňou a dcerou Karolínkou
Zdraví je jednou z nejdůležitějších součástí našeho života. Odráží na našem vhledu i na chování. Vy se usmíváte, vypadáte hezky, evidentně dbáte o své zdraví…
Když se teď o tom bavíme a obě se usmíváme, tak se přestávám usmívat, protože si uvědomuju, že o své psychické zdraví pečuju poměrně dost a mnohem méně se starám o své fyzické zdraví. Uvědomila jsem si to vlastně na natáčení Domácí péče, kdy hlavní postavě Vlastě jde skutečně o zdraví, v podstatě o život. Takže ovlivněna tímhle filmových příběhem jsem si zašla hned po natáčení na preventivní prohlídku.
fotografie z filmu Domácí péče
Jak dopadla?
Dopadla dobře, řekli mi, že jsem zdravá a že jsem ve skvělé kondici. To mě sice potěšilo, ale v tu chvíli jsem si taky řekla: teď jsem zdravá, to ale neznamená, že už nemusím nic dělat. Ráda bych se naučila o své tělo starat líp. Chodím si někdy zaplavat, občas si zatančím salzu, chystám se na zouk, a také jsem si splnila své dva sny, potápění a seskok padákem. A chci si splnit i třetí. Chodím na trampolínu a doufám, že v padesáti ještě to salto skočím. Takže tohle všechno sice dělám, ale chybí tomu pravidelnost. Pravidelně snad jen chodím pěšky, rychle a ráda. No a pak taky začínám víc přemýšlet o tom, co mám na talíři.
A co máte na talíři?
Myslím, že můj jídelníček není nejhorší a možná právě proto jsme zdravá. Dlouhodobě nejím tučná jídla, minimálně už patnáct let se snažím vařit jídla lehčí a jednodušší, mám ráda kuřecí maso, ryby a zeleninu. Ale třeba ovoce jím jen minimálně. Jednou za čas si s dcerou řekneme, že si uděláme vitamínovou bombu, nakoupíme, nakrájíme a sníme různé druhy ovoce a měsíc si ho pak ani nevšimneme.
Ale v podstatě se stravujete zdravě.
Myslím, že ano. Teď na natáčení jsem taky měla to štěstí, že tam byla maskérka a kostýmní návrhářka, které si s sebou přivezly různé potravinové doplňky, vyráběly různé druhy svačinek, obědy, udělaly si zkrátka čas, aby si to zdravé jídlo připravily. Měla jsem možnost to ochutnat a zjistila jsem, že je mi to chutná. Léta letoucí jsem se totiž držela toho, že co je zdravé, není dobré. Už si to nemyslím. Jedna z věcí, kterou jsem mohla od své maskérky také ochutnat, byla dýňová polévka se zázvorem a praženými slunečnicovými semínky. Jedla jsem ji poprvé v životě a byla výborná. Dřív by to do mě nikdo nedostal. Takže začínám o zdravé stravě uvažovat čím dál víc.
Kde sháníte informace?
Pořád jsem trochu konzervativní a pohodlná. Upřednostňuji v jídle to, na co jsem zvyklá, lákavější je pro mě třeba guláš než zeleninový salát, raději se podívám na dobrý film, než bych šla běhat. Díky jednomu článku, který jsem si v časopise přečetla, jsem pochopila, že tak, jak mám v hlavě ty horší návyky, tak tam vlastně můžu dostat i ty dobré. Prostě v každém čísle najdu něco, co pro mě není neschůdné, a rovnou si řeknu: jo tohle zkusím. Posouvám se ke zdravému životnímu stylu – pomalu, ale jistě.
Ještě mi prozraďte, jestli máte ráda bylinky? Pokud ano, kterou nejraději?
Miluji levanduli. Připomíná mi dětství, kdy jsem cítila její vůni z maminčina prádla. Levandule byla to první, co jsem si doma na zahradě nasadila hned vedle popínavých růží. Jinak tady máme jenom keře a jehličnany, zahrada je k užívání. Mám ale taky ráda třeba kopřivy, ať už do nádivky, nebo na oplachování vlasů. Mám ráda i mátu, bazalku, ale nejvíc tu levanduli. To je taky jediná bylinka, kterou mám zasazenou na zahradě, o kterou pečuji a dokonce ji i stříhám a suším, abych jí, mimo jiné, mohla obdarovat i své dobré přátele.
Děkuji za rozhovor a ať máte kolem sebe těch dobrých přátel co nejvíce.
Domácí péče - Alena Mihulová ve své zatím poslední, hlavní filmové roli Vlasty, hereckého manžela si zahrál Bolek Polívka
Vizitka
- Alena Mihulová se narodila roku 1965 v Brně
- Vystudovala střední školu ekonomickou v Praze a JAMU v Brně
- Proslavila jí hlavní role ve filmu Sestřičky (1983)
- Hrála ve filmech Džusový román, Poutníci, Kráva nebo Kytice a v seriálech Tři králové a Okresní přebor
- Byla v angažmá v divadle v Ústí nad Labem a ve Švandově divadle v Praze, hostovala v Divadle v Dlouhé, v Divadle na Vinohradech a Činoherním klubu
- Její zatím poslední hlavní rolí je role Vlasty ve filmu Domácí péče (2015)
- Jejím manželem byl režisér Karel Kachyňa, se kterým má dceru Karolínu
text: Saša Stušková
poskytnuté fotografie: Petr Jahn, Jiří Hanzl, Karolína Kachyňová, archiv ČT
Normal 0 21 false false false CS X-NONE X-NONE