Pro zpěváka s nezaměnitelným chraplákem je zahrada relax, je i dobrý sadař.
Vaše velká zahrada je už pověstná. Co pro vás znamená?
Mám ji především jako relax. Když jsme pozemek koupili, bylo samozřejmě třeba něco s ním udělat. Přemýšlel jsem, co konkrétně, abych tam jen nesekal trávu. Z půlky zahrady jsem pak udělal s nadsázkou takové „moravské arboretum“, kde mám větší jezírko s rybami, mám tam vystavené různé panovníky i zmenšeninu pyramidy.
To je vaše záliba?
Ano. Baví mě sbírat vše, co se týká historie. Mám tam i napodobeninu sochy moai z Velikonočních ostrovů. Mám rád hezké a zajímavé věci, baví mě i astronomie, hvězdářství, tajemno. Když něco takového vidím, občas si to pořídím.
.jpg)
Řekl jste, že zahrada je pro vás především relax. Inspiruje vás pro skládání písniček?
Právě teď, po skoro pěti letech, vydávám novou desku. Je samozřejmě skvělé, že když jsem na ní dělal a přemýšlel, tak jsem občas vyšel ze studia zalít kytky, zasadit rajčata nebo jahody. A mám to tak vždycky. Něco udělám, vyjdu ven, kde je pořád co dělat, dopustím vodu do fontány, dělám různé věci, vrátím se do studia a pracuju dál. Skvěle se to doplňuje. Zahradou si vyčistím hlavu, chvíli přemýšlím o něčem jiném a pak se znovu vrhnu na písničky.
Jak udržujete zahradu v zimě?
Poseču trávu, vypustím vodu a pročistím filtry, aby nezamrzly. Kdybych na to totiž zapomněl, na jaře je můžu vyhodit. Když mrzne, tak občas něco přikryju textilií. Mám ale třeba i kaktusy, které vydrží až minus 25 stupňů a nic se jim nestane. Hlavní je zahradu hlídat a průběžně něco před zimou zabezpečit.
Když jedete třeba na tři týdny pryč, zahradě to nevadí?
Čtrnáct dnů nebo tři týdny nevadí.
Děláte všechny práce sám?
Všechny ne. Když třeba potřebuju něco vykopat, mám kamaráda Pepu, bývalého hasiče z Mělníka, který mi roky chodí pomáhat. Hodně toho ale sám zvládnu. A abych se i pochlubil, jsem úspěšný sadař. Letos jsem sklidil asi 25 kilo jahod. Bylo i plno meruněk, malin nebo ostružin.
.jpg)
Ovoce tedy nekupujete…
Skoro ne, třeba jen melouny nebo citrony.
To je rozdíl, jahody ze zahrádky a z obchodu, že?
Nebetyčný rozdíl. Ovoce z obchodu se nemůže vyrovnat tomu, když si jablko nebo jahodu utrhnete na zahrádce. Je to prostě skutečné ovoce! Když vidím tu dnešní nabídku v obchodech, nevím, jestli to někdo vůbec kupuje. Dřív tady bývaly třeba dobré bulharské broskve, nyní jsou měkké jen tím, jak jsou omačkané od lidí. Nebo jsou naopak tvrdé. Jsou jak okurka, skoro vše z obchodu je jak okurka, i jahody.
Navíc to k nám mnohdy putuje přes půlku světa…
Jo a přitom to kousek od vás někdo vyhazuje, protože to nemá komu prodat. To je ten globální monopol. V malém se to lidem ani moc nevyplatí prodávat. A ve velkém? Supermarkety to nevezmou, nemáte-li odběratele. Z tohoto dnešního stavu asi není úniku.
Říká se, že s přibývajícími léty se člověk vrací k zemi. Máte to taky tak? Miloval jste zahrádku, když vám bylo třeba dvacet?
Kdepak, ani jako kluk. Zahrádka mě začala bavit až tak kolem padesátky. Pocházím ze severní Moravy, naši měli obrovskou ovocnou zahradu. To bylo vždycky: „Napřed otrháš jablka a pak teprve můžeš jít ven!“ Rychle jsem je tedy oškubal, někdy jsem to ani nestihnul, ven jsem nešel a byl jsem naštvaný. Dnes mám ale radost, že se o zahradu umím postarat, otec mě naučil ostříhat stromy a spoustu dalších věcí. Teď dokonce rád radím ostatním, jak třeba pohnojit. Ale taky se mi někdy něco nepovede. Letos jsem třeba přehnojil část jahod, dal jsem tam granule a jahody odešly.
Jak vypadá váš jídelníček?
Jím všechno. Mám rád sladké, to je moje neřest. Ale je to taky jediné, na čem ujíždím. Jinak nepiju, nekouřím. Mám rád maso a taky zeleninu a ovoce. Ale zase ne všechnu zeleninu, moc nemusím třeba baklažány.
Alkohol nepijete vůbec?
Málo. Napil jsem se spíš jako puberťák. Tvrdý alkohol nepiju vůbec. Ačkoli jsem ze severní Moravy, kde se slivovice pije dost, nepřišel jsem tomu na chuť. Tatínek mi vždycky přinesl litr slivovice a já mám doma dodnes zásoby. Občas si dám večer před spaním pivo nebo se při oslavách napiju šampaňského.
S kouřením to máte podobně?
Kouřit jsem se odnaučil jednoduše. Když jsem byl po vojně, koupil jsem si viržínko, kouřil jsem ho po cestě, když jsme šli s klukama na mejdan. Pak se mi udělalo zle a pozvracel jsem se. Zapomněl jsem si totiž vyndat umělohmotnou tyčinku, kouřil jsem to s tou umělou hmotou. Od té doby nic. Se mnou by ty firmy zkrachovaly.
Zmínil jste, že vám teď vychází cédéčko. Je novinkové?
Jsou tam nové písničky a předělávka jedné starší. Album představím na svém předvánočním turné, kdy vystoupím v Bratislavě, Ostravě, Brně, Olomouci, pražské Lucerně a Plzni. Podrobnosti si lidé můžou najít na mé webové stránce Daliborjanda.cz. Pracoval jsem i na albu mé dcery Jiřiny Anny. Je to její třetí album. Většinu věcí si napsala sama, já jsem pro ni udělal jen asi dvě písničky.
Jaké starší písničce dáváte na vašem albu nový kabát?
Písničce z 90. let Velký flám. Mám už přes 140 písniček natočených na deskách a u některých jsem smutný, že nebyly úspěšné, přitom jsou to moje srdeční záležitosti. Napíšete písničku, jste přesvědčený, že je dobrá, a chytne se zrovna něco jiného. Někdy je to tím, že pro ni není zrovna to správné klima ve společnosti.
Jaké další písničky podle vás postihl takový osud?
Třeba Kouzelný kraj, který jsme hrávali už začátkem 70. let na tancovačkách a dodnes ho hrajeme na koncertech, je to akustická věc. Pak v Lásce nejsou mapy s textem Pavla Vrby. Nebo Ostrovy, písnička, s kterou jsem získal Bratislavskou lyru, hrajeme ji na koncertech, ale rádia ji nezahrají. Ale co bych si stěžoval, rádia mi hrají 20 až 22 písniček, což je dobré. Kolik je tedy takových interpretů? Šest až sedm.
Takže jste vlastně spokojený…
Částečně spokojený, částečně nespokojený. Nespokojený jsem s tím, že v rádiích nechtějí hrát nové písničky. Člověk vydá novou desku a má děsivý pocit, zda to rádia zahrají jednou, dvakrát nebo desetkrát a pak zase jedou staré věci.
Co na koncertech?
Z devadesáti procent hrajeme staré věci. Skalní fanoušci sice rádi slyší i něco nového, ale jinak lidé chtějí právě staré známé písničky. Mají je pod kůží a víc než tři nové písničky by mi nedovolili. I když hrajeme dvacet písniček, které znají a zpívají je se mnou, vždy mi řeknou, že jsme něco vynechali.
.jpg)
Dřív to tak nebývalo?
Vůbec ne. Vydali jsme elpíčko a lidi už čekali na nové. Po třech měsících se ptali, kdy vydáme nové věci. Dnes se vydávají samé výběry, samé best off. Posluchači to tak chtějí.
Čím to je?
Svět se dnes otáčí rychleji. Je to technikou, digitalizací, a lidi se těžko orientují v tom, když někdo udělá něco navíc. Tím že všichni můžou fotit, je trh přecpaný fotkami, dřív byli mistři fotografové, textaři, zpěváci, snažili jsme se zpívat jinak než ostatní. Dnes je to sterilní, je toho moc. S tím už asi nikdo nic neudělá. Dnes se vydělává na jiných věcech než na nové kultuře, ta je nezajímavá i pro sponzory. Porovnejte dřívější a dnešní filmy, seriály nebo muziku. To je nebe a dudy.
Jak to myslíte?
Dřív byly na elpíčkách dvě třetiny hitů, dnes se to staví na jednom, maximálně na dvou. Za jeden až dva roky je přitom tisíckrát víc písniček, než bylo třeba v 60. letech. Není to jak spotřebovat, přeskakuje se z jedné písničky na druhou. Mladý člověk zapne internet a už se ani nedodívá na klip, skáče z jednoho na druhý, na třetí. Mladé lidi víc než muzika zajímají jednoduché pointy, většinou lehce přisprostlé. Říkají, že je to správný úlet.
Každý si dnes může stáhnout písničky z internetu, je to znát?
Jistě. Sedíme právě v obchodním centru, kde nedávno zrušili prodejnu Bontonland. Cédéčka se často prodávají jako placky v papírovém obalu za 29 korun. Tam se ani nedozvíte, kdo hraje na jaký nástroj, nemáte tam informace o písničkách, kdo je napsal, kdo zpěváka doprovází. Dřív jsme si elpíčka mazlili, dávali jsme je do igelitových obalů, aby se nepoškodil jejich původní obal. Dnes je to neosobní. Ale nechci si jen stěžovat. Na druhou stranu, což si mladí neradi připouštějí, je to ale tak, že přijdete do podniků, kde si dvacetiletí pouštějí retro. Volali mi třeba z kavárny z Mostu, že na prvním místě tam jede moje písnička Žít jako kaskadér. Nabídku přitom mají obrovskou, především zahraniční muziku.
Vizitka:
- Dalibor Janda se narodil 21. března 1953 v Drahotuších u Hranic.
- Původním jménem je Václav, jméno Dalibor dostal při křtu.
- Na české hudební scéně se objevil koncem 70. let a jeho popularita velmi rychle stoupala.
- V letech 1986 až 1988 byl třikrát v řadě Zlatým slavíkem.
- Proslavil se hity Hurikán, Kde jsi?, Padá hvězda, Oheň, voda, vítr nebo Žít jako kaskadér.
- Kromě skládání hudby a koncertování provozuje také vlastní agenturu a vydavatelství Hurikán records.
- Je ženatý, jeho dcera Jiřina Anna je také zpěvačka.
text: Andrea Cerqueirová