Herečka a moderátorka, kterou zajímá zdravý životní styl i duchovno. Je zakladatelkou Léčivého divadla.
Filippi je v Čechách neobvyklé příjmení, kde máte kořeny?
Normal
0
21
false
false
false
CS
X-NONE
X-NONE
Asi vás překvapím, kořeny mám na Vysočině v Herálci. Původně se jeden z mých prapředků jmenoval Filip, byl to kněží, který pobýval nějaký čas v Itálii. Tam ze jména Filip vzniklo Filippi. Moje maminka a babička se psaly za socialismu Filippiová, ale já mám v rodném listě Filippi. K tomu pak přibylo ještě Karochová po manželovi, který říká, že jeho jméno používám, jen když vyřizuju pokuty.
Vystudovala jste brněnskou i pražskou konzervatoř, na rozdíl od některých hereček ale nejste proslulá výraznými skandály. Jak se toho dá docílit?
Myslím, že všechno je vedeno shůry. Samozřejmě, kdyby chtěl svět bulváru něco vyhledat nebo vytvořit, tak se mu to podaří, ale já tomu nejdu nijak naproti. Navíc mám velké štěstí, že jsem potkala muže, který není jenom manželem a tatínkem našich dětí, ale vnímám ho i jako duchovního partnera, a to je pro náš vztah velkým požehnáním.
Podle vašich slov jste věřící. Byla jste k víře v Boha vedena už od dětství?
Nevyrůstala jsem v rodině, která by mě vychovávala ve víře. Naopak, tatínek vnímal život nevěřícím úhlem pohledu, ale byl to velmi srdečný člověk, který kamkoliv přišel, tak ho lidé milovali. Maminka vyrůstala v křesťanské rodině, takže mě dokonce moje babička jako malé dítě unesla, aby mě pokřtila. Nedokázala totiž žít s myšlenkou, že bych byla nepokřtěná. Nicméně cestu k Bohu jsem si našla sama.
Jak jste si ji našla?
Bylo mi třináct nebo čtrnáct a tehdy očima náctileté dívky jsem hledala něco, co je smyslem života. Pořád jsem cítila takové zvláštní nenaplnění. A to i přesto, že jsem studovala školy, po kterých jsem toužila, nejdřív balet, pak herectví. Mnoho času jsem trávila také v kostele a rozjímala a pak jsem jednou měla takový zvláštní prožitek, kdy jsem se topila. Ve chvíli, kdy se topíte a uvědomujete si, že možná i umíráte, jsem prožívala naprostý klid. Nedostavil se žádný stres ani panika. Bylo mi dobře, pak jsem si ale uvědomila, že ten stres prožije někdo úplně jiný, moji rodiče, sourozenci. V tom okamžiku mě některý z kamarádů vytáhl ven z vody. Bylo to zvláštní, a když se na to dívám zpětně, tehdy u mě nastal okamžik, kdy jsem měla možnost poprvé nahlédnout do jemně hmotných světů, které jsou kolem nás.
Do duchovních světů nahlížíte i prostřednictvím Léčivého divadla, jehož jste autorkou. Jak vlastně vzniklo?
Věřím tomu, že člověk může být veden a skrze něj může procházet to, co procházet má. I mně najednou začali do cesty přicházet lidé, kteří se stali mými průvodci v různých časových obdobích. A tak se stalo, že jsem se potkala s doktorem Janem Frankem, vynikajícím klavíristou, který sepsal Radixovu medicínu. A právě při tomto setkání poprvé padlo i sousloví Léčivé divadlo. Měla jsem napsáno ve hvězdách, že jednou něco takového vytvořím.
A vytvořila jste…
Ano, i když zpočátku jsem té myšlence nepřikládala žádnou důležitost. Osud mě ale netrpělivě a nekompromisně přichystal setkání s dalším zajímavým člověkem, terapeutem Vladimírem Vogeltanzem, a ten mi potvrdil, že už je jen otázkou dnů, kdy začnu Léčivé divadlo tvořit. Pak se mi v ten samý čas dostala do rukou kniha o andělech od irské mystičky Lorny Byrne a najednou jsem zjistila, že jsem napsala divadelní hru, inspirovanou právě anděly. Aniž bych kdy byla scénáristkou nebo režisérkou, tak jsem najednou hrála monodrama, doprovázená hudebními kolegy.
Jak konkrétně probíhá program Léčivého divadla?
V první části hrajeme divadelní představení, druhá část programu probíhá formou povídání s duchovním hostem nebo jen mě samotné, za hudebního doprovodu kolegy Patrika Kee. Celé představení je pak uzavřeno takovým meditativním naladěním.
Pojem „léčivé“ tedy spočívá hlavně v léčení duše?
I tak se to dá říct. Vlastně v rámci představení vznikne mezi diváky jakési emocionální naladění, kdy se skrze divadelní příběh a emoce, které prožijí, psychicky i fyzicky naladí, otevřou se, rozjemní a najednou jsou ochotni povídání i myšlenky vstřebat mnohem hlubším a intenzivnějším způsobem. Navíc mají možnost zapojit se i svými dotazy na mé hosty i na mě.
Podle jakých kritérií si vybíráte hosty?
V první řadě jsou to hosté, kteří jsou mi názorově blízcí. Vážím si jejich práce, toho, co pro společnost dělají. Jedná se o léčitele, terapeuty, astrology, profesory, lékaře, spisovatele, ale i vědce, kteří jsou si vědomi, že jejich obory jsou součástí stvoření a jsou schopni na ně nahlížet alternativním způsobem. Vlastně musím říct, že z osmdesáti procent jsou to především mí přátelé, protože se už mnoho let zabývám duchovní tematikou.
Z hostů, kteří už pozvání přijali, byl některý tak výjimečný, že jste na setkání s ním myslela ještě dlouho po představení?
Všichni hosté jsou výjimeční, ale když už jste takto položila otázku, ihned se mi vybavila tvář profesora Pavla Grófa, který přijal mé pozvání z Ameriky. Byl na představení „Chlapec, který viděl pravdu“, což je příběh doporučený Edgarem Cayceym, slavným spícím prorokem. A pan Gróf, tento světově uznávaný psychiatr, mi vyjádřil velký obdiv a uznání nad tím, co dělám, co Léčivé divadlo lidem přináší. Celý náš rozhovor je zaznamenán i na našich webových stránkách v sekci média. Kolega Igor Chaun natáčí mnoho z těchto rozhovorů a lidé tak mají možnost nahlédnout do Léčivého divadla i z domova.
Když jste začínala s touto formou divadla, nesetkala jste se v dnešním materialisticky zaměřeném světě třeba s posměchem nebo úšklebky?
Setkávám se především s krásnými reakcemi. Píšou mi nejen diváci, ale i hosté, kteří se se mnou dělí o prožitky a skutečnosti, které se jim v životě díky návštěvě Léčivého divadla staly. Samozřejmě ale občas přijde i reakce opačná. Pokud je člověk příliš zakotvený v materiálním vnímání světa nebo v dogmatech, jsou pro něj myšlenky Léčivého divadla nepřijatelné. Svět je v pohybu a tak věřím, že každý si chodíme pro takové informace, které jsme schopni zvládnout a přijmout do života. Ve výsledku je to jednoduché: Jak člověk zaseje, tak také sklidí!
Prý vám přišla nepříjemná reakce ze strany církve…
Ano. Nedávno mi přišel dopis od jednoho duchovního. Stalo se to po tom, co jsem měla jako hosta pořadu jednoho známého římskokatolického kněze, neuvěřitelně sympatického člověka, který mé pozvání bez problémů přijal. Proto jsem poslala plakát s pozvánkou do farnosti, kterou dobře znám, jestli se nechtějí přijít podívat. Odpovědí mi byl dopis s mnoha body, že v žádném případě něco takového u nich nevystaví a jak si vůbec dovoluji zvát kněze do divadla, kde se mluví o životě po životě, komunikaci s dušemi a podobně. Ten výhružný dopis dostal i zmíněný kněz, ale naštěstí byl mnohem svobodnější než já. Označil to za absurdnost, kterou bohužel jeho kolega ve svém postoji vyjádřil.
Pořádáte i zájezdní představení?
Ano, jezdíme křížem krážem po celé republice. Musím říct, že to vnímám jako obrovské požehnání. Vlna zájmu je obrovská a trvá už pět let. Navíc naše představení jsou koncipována tak, že nejsme omezeni jevištěm a světly, takže jsem hrála nejen v divadlech, ale třeba i v tělocvičnách, v kostelech, v různých svatostáncích, nebo i venku v přírodě, na letních festivalech. Kam nás pozvou, tam přijedeme.
Hrát v přírodě musí být krásné…
Miluju přírodu. Teď zrovna píšu představení Anastazie, které by mělo mít premiéru na podzim letošního roku. Jde o příběh šamanky, která žije v přírodě a nádherným způsobem hovoří k lidem o propojení našich bytostí s přírodou. Já odmalička ráda chodím bosa. Často k tomu vedu i své posluchače na seminářích, meditací je vracím do okamžiků vnímání půdy skrze plosky nohou. Navozuji prožitky, které jsou člověku nejpřirozenější. I u nás na chalupě pravidelně chodím bosa po trávě, ještě ranníma nohama, kdy v nich mám ze svého těla nejvíc informací, které můžu půdě předat.
Máte nějaké oblíbené místo v přírodě, kam se ráda vracíte?
Můj muž vždycky říká: „Ty, když přijíždíš k Dářku, na tu svoji Vysočinu, úplně cítím, jak se do tebe vlévá energie, jak jsi šťastná, že po té půdě můžeš chodit.“ Takže určitě Vysočinu. A pak také modřanský les. Syn chodí do Montessory školy v Modřanech, a když pro něj jedu, vždycky nechávám auto pod roklí, jdu za ním pěšky přes les a lesem se vracíme i zpátky. Vůbec si neumím představit, že bych každý den do toho lesa nešla. Uvědomuju si, že to je vlastně léčebný proces.
S manželem, bývalým špičkovým fotbalistou, dnes sportovním expertem ČT Pavlem Karochem, máte devítiletého syna Gabriela a šestnáctiletou dceru Sofii. Jdou v rodičovských šlépějích?
Řekla bych, že děti se velmi promíchaly a vzaly si z obou našich profesí mnoho. Sofie začínala jako já, šest let na taneční konzervatoři, teď přestoupila na hereckou konzervatoř. Jde si ale svou vlastní cestou, pustila se dokonce i do rapu a psaní písniček. Obdivuju ji, že si našla svět, který je jen její, protože tomu já ani manžel nerozumíme. A u Gabriela myslím, že má nadání po tatínkovi, jeho velkou prioritou je fotbal, ale poslední dobou také hodně natáčí. Zrovna teď spolu točíme pro Barrandov díl detektivního seriálu a Gabriel je před kamerou jako doma. A jako rodina se scházíme i v našem rodinném příměstském táboře Multidancecamp, který pořádáme každé léto v Praze. Každý tam děti učíme tomu, co umíme – Sofie všem druhům tance, Pavel fotbal a já herectví a jógu. Díky tomu jsme pohromadě i o prázdninách.
Máte krásnou rodinu, dlouholeté manželství, práci, která vás baví. Věříte v osud?
Absolutně nemůžu říct, že osud je předem daný a nedá se s ním hnout. Každý jsme dostali nějaký úkol, ale jestli svůj smysl života naplníme, to už je jen na nás.
text: Saša Stušková