Pořád ráda zpívá, hlavní činností Evy je však nyní školská sociální práce. Pravidelně cvičí.
Nedávno jste dokončila vysokou školu a pokračujete ve velkém doktorátu. Jak jste se od zpívání dostala až ke školské sociální práci?
Jednoduše, protože v okruhu mých státních zkoušek byla školská sociální práce zásadním předmětem. Mohu říci, že pár měsíců po státnicích jsem začala kontaktovat poslance, politické představitele, aby i u nás došlo k legislativnímu ukotvení této činnosti. Celé se to vlastně vyvinulo z mé pomoci obětem domácího násilí, které začalo před deseti lety. Přišlo mi správné, abych kromě praktických zkušeností měla také odborné teoretické znalosti. Na Technické univerzitě v Liberci, Fakultě přírodovědně-humanitní a pedagogické, jsem nejprve nastoupila do takzvaného „nulťáku“. Po jeho ukončení jsem udělala přijímačky na bakalářské a poté na magisterské studium, které jsem absolvovala v červnu 2015. V současnosti pracuji na disertaci v Praze na Univerzitě Karlově.
Zpíváte ještě?
Dnes už jen sporadicky, i když zrovna nedávno jsem nazpívala duet s Liborem Petrů, hudebním kolegou, který se mnou řadu let jezdí po různých besedách. Připravil cédéčko pro kočičí útulek, na kterém má samé duety – s Evou Pilarovou, Petrou Janů, Heidi Janků, Míšou Kuklovou, Jarmilou Švehlovou a mnohými dalšími. Byl na to fofr, před Vánoci muselo být CD hotové, Libor ale všechno zvládl. Jsem ráda, že i já, protože k natáčení jsem měla jen jeden termín a krátce předtím mě skolila viróza. Podle našeho duetu se cédéčko jmenuje, má název „Někoho mít“, aby každý opuštěný kocour a kočička někoho měli. Hudbu složil právě Libor, text je Pepy Mladého. Od muziky jsem úplně neodešla. Provází mě celý život, v současnosti už ale není mou hlavní činností. A myslím, že to tak má být.
Ne každý ví, že jste kromě zpívání napsala plno úspěšných písniček nejen pro sebe, ale i pro kolegy. Třeba pro duo Kotvald-Hložek nebo pro Michala Davida. Nechystáte vydat autorské album?
Písniček pro jiné tolik nebylo, ale byly úspěšné. Co se týká autorského alba, jedno mám v šuplíku, vydat se ho ale zatím nechystám. Možná bych celý koncept někomu přenechala, nebo některé písně z něj. Ohledně nosičů se mnou je v plánu elpíčko ze skladeb, co jsem nazpívala v dávné minulosti, a některé písně z minulých deseti let. Je to nápad kamaráda z bývalého fanklubu, ale s přípravou to nemá jednoduché. Při nedávném stěhování jsem plno pásků vyházela do popelnic. Už jsem je nechtěla dál schovávat, ani ve snu mě nenapadlo, že by byly k něčemu potřeba.
Co vás inspiruje k tomu, že sednete a napíšete písničku? Začínáte hudbou, nebo textem?
O písni přemýšlím, když vím, že ji mám napsat, ale kolikrát přijde sama od sebe, což je lepší. Záleží na momentálním rozpoložení, někdy mě dřív napadne melodie, jindy text, většinou obojí dohromady. Žádný mustr na to není, je to individuální. Nejlépe se mi tvoří, když si sednu k pianu. V posledních letech na to téměř nebyl čas, což neznamená, že se někdy k psaní písní nevrátím.
Jaké jiné koníčky máte?
Dříve jich bylo víc, s nadšením jsem dcerám šila, pletla, navrhovala jim různé modely a proseděla u toho noci. Dnes mají svůj vkus a musím říct, že dobrý. Když si něco koupí, co je potřeba upravit, tak s tím ale za mnou přijdou. Teď už bych u šití tak dlouho nevydržela, věnuji se práci v asociaci, studiu, což mě ale na druhou stranu baví. Často klasicky nestíhám, tohle ale asi známe všichni.
Ale stihla jste napsat knížku „Řekla jsem NE tyranovi“, nechystáte něco dalšího? Třeba právě o školské sociální práci?
Ano, píšu celkem dost. O pokračování knížky přemýšlím, co všechno se za tu dobu událo, jak jsem zvládala školu a mnoho dalšího, třeba by to mohl být užitečný podnět pro někoho jiného. O školské sociální práci se zmiňuji v různých odborných článcích. Největší satisfakcí ale je, že se mi provedenými výzkumy podařilo prokázat dosud neuváděnou příčinu domácího násilí.
Jakou?
Může se ukázat už v raném školním věku, proto úzce se školskou sociální prací souvisí. Jde o přetrvávání syndromu ADHD, respektive jeho negativních rysů. Moje výzkumy ukázaly, že právě tohle může být při páchání domácího násilí hlavní příčinou. Podle našich i zahraničních zdrojů tuto souvislost předtím nikdo neodhalil. Důležité ale je, že při včasné léčbě dojde k úspěšnému vyléčení, později úspěšnost klesá.
Co vlastně školská sociální práce přesně je?
Vznikla už kolem roku 1890 ve Spojených státech a začala formou takzvaných „navštěvujících učitelů“. Chodili do sociálně slabších rodin, pomáhali dětem s úkoly, učením nebo se zajištěním stravy. Činnost se rychle šířila do dalších zemí, k nám se dostala během první světové války a za první republiky se začala rozvíjet. Velký podíl na tom měly manželka a dcera prezidenta Masaryka, díky nim u nás vznikaly školy zaměřené na sociální, tedy společenské záležitosti. Situace a stavy, které nese dnešní společnost, jsou úzce provázány s problémy, které ve školách už jsou, nebo se v nich rychle rozvinou. Je proto nutné je co nejdřív podchycovat.
O jaké problémy se jedná?
V první řadě jde o šikanu, ale patří sem i nárůst záškoláctví. U dalších problémů jde o poruchy v učení a chování nebo odpor k autoritám. Dnes je větší ztráta identity než dřív, mládež častěji neví, kudy jít, kam patřit, a někdy se přidává, kam by neměla. K dalším problémům patří střídavá péče, spory mezi žáky, ale i mezi žáky a učiteli. Školská sociální práce už funguje ve více než sto zemích na světě, u nejbližších sousedů v Polsku, Německu, Maďarsku nebo Rakousku.
Vypadáte dobře, vystudovala jste vysokou školu, přitom máte za sebou velmi složité a těžké údobí. Kde berete sílu?
U síly asi platí známé: Co tě nezabije, to tě posílí. Já se naučila mnoho nového, umět věci přijímat, nenechat se decimovat. Je to ale dlouhý proces, nejde hned, mně trval několik let a jsem přesvědčena, že se stále mám co učit.
Co životospráva?
Snažím se, ale vždy se mi to nedaří. Při studiu začaly ve výživě velké prohřešky, a to pokračuje. Jednou jsem si při psaní seminárky šla ve tři ráno upéct drobenkový koláč a ve čtyři už jsem ho do sebe ládovala. Při práci mě noční hlad neopouští, už jsem přibrala deset kilo, což musím rychle zastavit. Zdravější skladbu jídla mám z doby, kdy jsem držela makrobiotiku, nejím moc masa, spíš ryby, celozrnné pečivo, rýži raději hnědou, málo sladím, používám méně tuků.
Tak to se držíte…
Kdepak, nedržím, poslední dobou mi to fakt nejde. Jediné, u čeho dodržuji makrobiotiku, je vánoční cukroví. Peču hodně z pohankové, amarantové, špaldové nebo kukuřičné mouky, bílou přidávám nepatrně, málo tuku, vajíček, když cukr, tak třtinový. Z mého těsta se ale těžko dělají pěkné tvary, mají takový předpotopní vzhled. Z tehdejších makrobiotických kuchařek jsem si vycizelovala své recepty, v něčem jsem obměnila Rusalčina kolečka, zmrzlé chrupinky a další. Těsta už dělám od oka, přisypu všechna možná semínka a je to. Maminka měla vzhledově úžasné cukroví, plněné ořechy, v kterých bylo hodně másla. Samozřejmě chutnaly, ale bylo po nich těžko. Po makrobiotickém cukroví těžko není, i když nemusí každému chutnat.
Popíjíme obilnou kávu bez kofeinu a je moc dobrá!
Je to obilné Caro, někdy si ho namíchám s trochou normálního kafe, na které mám občas chuť. Hodně piju bylinkové čaje, v zimě častěji vařím zázvorový.
Věříte, že si tělo samo řekne, co mu v tu chvíli udělá dobře?
Určitě, tělo si umí říct. Čím víc jsme však zahlceni kupou nezdravého, tím se vnímavost snižuje.
Zacvičíte si taky občas?
Ano, každé ráno cvičím svou sestavu se cviky jógy, jsou v ní spinální cviky a další. Mám také běhadlo a jeho desku jsem si nastavila do pěkného kopce. Pár minut na něm běhám každý den. V sestavě mám i cviky na oči, na dálku ještě vidím dobře, na blízko se to zhoršuje. Když zvládnu celou sestavu, trvá tak dvacet minut, končím ji krátkým protahováním na ribstolu. Pokud se někdy od rána seběhnou časové kalamity, musím něco ze cvičení vypustit nebo sestavu zkrátím. A když není vůbec čas, ten den necvičím, svět se nezboří. Žádný stres si z toho nedělám, věci jsou, jak mají být. A to platí asi ve všem.
Autor: Andrea Cerqueirová