Kolikrát jste za svůj život slyšeli, že musíte být hodní, chovat se slušně a nedělat ostudu? Já docela často. A to jsem svou optikou rozhodně nebyla zlobivá, jen prostě trochu divoká.
Kde se vůbec bere touha rodičů napresovat svá dítka do boxů (ideálně identických), když je každý z nich jiná osobnost? A opravdu je cílem mít poslušné děti, které poslouchají jen kvůli strachu? Nebo je vhodnější ukázat jim určité hranice tak, aby pochopily, proč jsou pro ně správné a vhodné?
Velmi často se také zaměňuje temperament za neposlušnost. Malí intelektuálové sedící celé dny spořádaně u svého stolku s mikroskopem pochopitelně působí jako hodnější děti než malí raubíři vykukující z korun stromů. Rozhodně to však neznamená, že temperamentní děti více zlobí – zejména v pubertě se většinou ukáže…
Krátké vodítko?
Zcela souhlasím a souzním s faktem, že děti potřebují mít své hranice. Je to praktické nejen pro nás rodiče, ale zejména pro ně samotné. Na absolutní svobodu nejen že nejsou připravené, ale také pro ně zkrátka není vhodná. Tento prostor je nezbytný pro učení dítěte, pro vedení k samostatnosti a také učení spolupráci. Na druhou stranu – proč si někdo myslí, že ono pověstné „krátké vodítko“ z dětí vybuduje poslušné a schopné, samostatné bytosti? Z takto „hodných“ dítek jsou pak mnohdy největší grázlíci, jakmile se jednou vodítko trochu uvolní. Ostatně – zkuste vodit na krátkém vodítku psa a pak se podívejte, co se stane, když ho jednou pustíte… S dětmi to funguje obdobně.
Absolutní volnost
Druhým extrémem jsou děti, které mají absolutní volnost. Řekla bych, že právě díky této skupině dětí vznikají podniky určené výhradně dospělým, restaurace, kam mají děti zakázán vstup a hotely, kde je podmínkou věk od 16 let… Absolutní nevýchova se může zdát free a plně respektuje jakákoliv přání dítěte, ale skutečně nevede ke štěstí ani dětí, natož pak dospělých. Děti své hranice potřebují, dodávají jim pocit bezpečí. Plná volnost je může naopak frustrovat a fakt, že vždy vše jede podle jejich osnov a přání jakbysmet… Když máte vše zcela bez zásluh, tak si toho prostě nevážíte tolik, jako když pro dosažení cílů musíte přiložit ruku k dílu. Osobně jsem zažila v restauraci asi čtyřletou holčičku, která lezla po stole a ujídala jiným hostům z talířů. Maminka se jen smála a říkala, že to ona takhle dělá…
Empatie na prvním místě
Něco jako dokonalý rodič asi neexistuje. Co považuji za velmi důležité je empatie. Respektovat dítě, umět se podívat na svět i problém jeho očima a být mu citlivým průvodcem na jeho cestě poznávání a dospívání. To, co se nám může zdát jako banalita v podobě rozbitého autíčka či nepovedeného obrázku, může být pro dítě velkým problémem. Pokud v takové situaci místo pochopení zvyšujeme hlas, je to pro dítě nanejvýš frustrující… Naopak takové obejmutí a návrh společné nápravy situace je správným vodítkem k řešení i větších problémů později v životě.
Příklad je nejvíc
Vždy mě fascinovali takoví ti rodiče kazatelé „teoretici“, kteří si mysleli, že mnoha slovy, ale málo činy něco spasí a světu dají skvělého, vycepovaného jedince, který bude vše vědět nejlépe… Ono vybízet malé dítě ke konzumaci zeleniny, když sami držíte v ruce párek, opravdu moc nefunguje. Nejvíce se děti učí okoukáváním – dokud jsou malí, jsou to trochu odlitky rodičů a jejich životního stylu. Pokud chcete, aby jim něco bylo opravdu blízké a přirozené, prostě to dělejte taky. Chcete mít dítě, které má rádo přírodu? Buďte v ní co nejvíce. Chcete, aby dítě zdravě jedlo? Jezte tak sami. A tak bychom mohli pokračovat. Komunikace je velmi důležitá, ale slova zkrátka nestačí – jděte sami příkladem, děti se z od nás učí převážně nápodobou, ne záplavou pokynů a mouder.
Bít či nebít?
Tato upravená Hamletovská otázka se skloňuje čím dál častěji. Osobně si myslím, že „vyhrávat“ nad dítětem jen z pozice moci a síly není nejšťastnější. Chceme, aby se nás děti bály? Aby poslouchaly jen proto, že nechtějí zažít bolestivý trest? Nebo je chceme vést tak, aby chápaly, proč určité věci není dobré dělat, aby si (samozřejmě podle svého věku) uvědomovaly následky svých činů? V tomto mám jasno, ale samozřejmě mám také na kontě pár excesů, na které nejsem pyšná. Dokonalý rodič zkrátka neexistuje.
Vždyť bude rozmazlený
Také jste tuto větu mnohokrát slyšeli v souvislosti s vašimi dětmi? Ať už šlo o delší dobu kojení, uspávání se čtením pohádek, nošení dětí nebo dokonce pravidelného mazlícího rituálu. Každé dítě má jiné potřeby; zatímco některé je kontaktní a bez doteků trpí, jiné zase tulení tolik nevyhledává. Postupujte podle svých vlastních pocitů a potřeb vašeho dítěte. Nikdo ho nezná lépe než vy. A že s vámi občas spí v posteli? No a co? Jen ho do ní pozvěte, jednou budete na tyto povídací a tulivé chvilky s láskou vzpomínat.
Chybovat je lidské
Nikdo z rodičů nemá na výchovu patent, ale je pár věcí, kterých stojí za to se vyvarovat. Vzpomeňte si, co jste neměli rádi na výchově vašich rodičů a proč vám to vadilo.
Mezi časté chyby ve výchově bych zařadila následující záležitosti:
- Absolutní volnost a absence jakýchkoliv mantinelů – jak je již uvedeno výše, toto nesvědčí ani dětem, natož pak rodičům. Dítě je nový parťák do rodiny nikoliv diktátor, kterému se má podřídit chod celé domácnosti…
- Přehnaná přísnost, „buzerace“ – opak prvního bodu, kdy se dítěti neustále a intenzivně snažíme opakovat, co nesmí (a že toho někdy je!). Příliš „krátké vodítko“ a vycepované dítě už jsme také probírali výše. Přehršel pokynů a příkazů je pro dítě otravná, a to má pak navíc v pozdějším věku tendenci lhát, aby se vyhnulo dalšímu kázání…
- Vize, že jediný správný názor má rodič – takové to pověstné: „Proč? Protože jsem to prostě řekla“! Chybějící komunikace, domněnka, že rozhodnutí rodiče je zákonem a dítě nemá prostor pro to se vyjádřit, představit rodiči svůj úhel pohledu…
- Úplatky za splnění úkolu – tyto vyděračské metody dítě naučí za vše něco očekávat, místo toho, aby pochopilo, že to dělá z určitého i pro něj prospěšného důvodu. Pomoz mi s úklidem, abychom to tu měli hezké…. Ne abys za to něco dostal…
- Bití a lhaní dětem – o fyzických trestech už jsem se zmínila výše, lhaní také nepovažuji za vhodnou cestu. Chtít z dítěte vychovat samostatného a čestného jedince formou lhaní za mě prostě není ideální cesta…
- Ignorování emocí dětí – ano, někdy to je náročné, ale vězte, že žádné dítě se tu na zemi neobjevilo, aby nám „ničilo“ život a jen tak ze srandy nás tyranizovalo. Pokud přehnaně emočně reaguje, asi se opravdu něco děje a na nás je to rozklíčovat a pomoci mu. Spojení „Přestaň řvát nebo tě seřežu, abys měla proč“ (ano, ano, také jsem tuto super nabídku slýchávala) není řešení.
- Chybějící sebereflexe – každý někdy chybuje. Myslím si, že je ale vhodné se malému dítěti za své přešlapy omluvit a vysvětlit jim, že toho máme momentálně moc, a tak reagujeme podrážděně. Přiznat dítěti chybu a omluvit se mu není slabost, ale naopak fér jednání.
Naším hlavním úkolem je nenechat nevhodnou výchovou a příkladem zhasnout světýlka zvědavosti a nadšení, se kterými děti na svět přicházejí. Je to někdy v záplavě našich vlastních povinností a výzev náročné, ale když se nám to podaří, je to ta nejkrásnější odměna.