Nelez na ten kámen, nenamoč se, pozor, ať nespadneš, zlomíš si vaz, uklouzne ti to! Také slýcháte podobné nesourodé pokyny, kdykoliv jste v kolektivu rodičů s dětmi?
Hlavně opatrně
Obavy o potomky jsou zcela přirozený jev, ale jak se má dítě v čemkoliv zdokonalit, když nemůže danou aktivitu ani zkusit? Z každé strany slýchávám lamentace nad alarmujícím stavem fyzičky dnešních dětí, ale není se čemu divit. Nárůst počtu úzkostných rodičů má podle mého na svědomí také neustálý apel na zvyšování bezpečnosti. Neříkám, že je nutné hazardovat, ale osobně mě vždy nejvíce posunuly vlastní zkušenosti. Tu odřené koleno, tu pád do kopřiv, setkání s bodláky či pád ze stromu. Kolik je dnes pomůcek na ochranu dětí přes chrániče kolínek batolat, krytky na rohy stolů, zábrany na schody, malé helmičky, aby se dítě, co pase koníčky, nebouchlo do hlavy, vodící kšíry, aby dítě nespadlo, až po sofistikované GPS náramky a další lokátory, aby měli rodiče přesný přehled, kde se dítě v průběhu celého dne nachází.
Svoboda a samostatnost
Může se zdát, že tyto dva pojmy spolu nesouvisejí, ale není tomu tak. Jak má být dítě, potažmo následně mladý jedinec samostatný, když v rámci ochrany nemůže sám nic vykonat? Samostatnost dětí se i podle studií posunula díky strachu rodičů o několik let – to, co jsme my dělali v šesti, sedmi letech, to dělají dnešní děti o cca
pět let později, pokud tedy vůbec. Řeč je například o samostatné cestě do školy a ze školy, pobíhání venku s partou kamarádů, nákup něčeho malého po škole, a tak podobně. Přitom touto „ochranou“ děti ztrácejí spoustu svobody a o hodně přicházejí. Samostatná hra dětí podle vlastní fantazie někde venku je pro děti mnohem cennější než organizované kroužky, kde jsou jasně dané role a dítě jen plní to, co se po něm chce. Chybí volnost, možnost zapojovat fantazii a kreativitu.
Strach v hlavní roli
Strach sám o sobě je užitečnou emocí, která nás má chránit, upozorňovat na hrozící nebezpečí. Pokud se však bojíme často a strach je náš každodenní našeptávač, něco je špatně. Strach o děti je přirozená emoce, kterou zná každý rodič. Dnes se často setkáváme s úzkostnými rodiči, kteří logicky většinou vychovají úzkostné děti. A také děti nesamostatné a nezodpovědné. Pokud chce dítě vylézt na prolézačku na hřišti, mělo by si tam prostě zkusit vylézt. Nesmyslné jištění nebo dokonce zákaz (ano, slyšela jsem i zákaz hraní s pískem na pískovišti z důvodu nízké hygieny) z dětí sebevědomé jedince skutečně nevytvoří. Přebírání zodpovědnosti a až přehnaná kontrola nad každým krokem neprospívá ani rodičům, natož dětem.
Zajímavé je, že řada reálných hrozeb vzniká právě z našich strachů. Pokud se malému dítěti dá volnost a všechny motorické aktivity si natrénuje přirozeným způsobem (ke kterému opravdu patří i drobné pády), bude vědět, co ho čeká. Pokud je dítě držené v ohrádkách a nesmí například nikdy ani chodit ze schodů, pak když se nám jednou vytrhne, opravdu poběží tak rychle, že může spadnout. A také pravděpodobně opravdu spadne. Protože to prostě nezná. U nás doma máme poměrně příkré dřevěné schody a nikdy jsem je ničím nechránila. Syn prostě párkrát z nějakého schodu spadl a pak se naučil velmi opatrně speciálním stylem lézt jak nahoru, tak dolů.
Volnost léčí obě strany
Volnost léčí. A to platí nejen pro nás rodiče. I dětem prospívá, když se dokážou uvolnit a být bezprostřední, což je pro ně přirozené. Dopřejme svým dětem trochu volnosti bez neustálých prognóz, strašení či vyděšených výjevů. Ač to zní zvláštně, tak z dlouhodobého hlediska je uvolněnější přístup k dětem i výrazně bezpečnější. Za prvé své děti nebudeme schopní hlídat věčně a za druhé – když budou zvyklé přebírat za sebe a své činy zodpovědnost (ano, to se formuje už v raném dětství rozhodnutím, zda mám či nemám sílu vylézt na vysoký strom), tak trénují své schopnosti a detailněji se poznávají. Jsou si pak více jisté ve svých rozhodnutích a nejsou tak snadno manipulovatelné a nedají se tak snadno vyhecovat.
Příliš přísná a přepečlivělá výchova pak také může vést k tomu, že jakmile se dítě od rodičů na chvilku odkloní, začne být doslova jak utržené ze řetězu a chce si vše „zakázané“ užít, dokud může. To platí nejen pro nevinné dětské lumpačení, ale i pro pubertální aktivity či seznamování se s alkoholem.